Jak se Dorka prala s poslušností (a se mnou?)
23. 1. 2006
Musím se přiznat, že jsem dost dlouho přemýšlela, jestli tohle sem napíšu nebo ne. Mnoho odborníků by na mé metodě našlo spoustu chyb, ale věřte nebo ne, že já, člověk, který v minulosti výcvik plemene NO dělal skoro na profi úrovni si na jedné německé doze málem vylámal zuby. Šla jsem na to jistě dobře, oprášila si to, co mi v hlavince zbylo a chtěla to aplikovat na Dorce.Jenže skutek utek. Vážení první co jsem zjistila bylo, že doga je něco úplně jiného než ovčák.Že bych objevila Ameriku? Ani náhodou, vždyť si stačí přečíst pár knížek a jste v obraze, ale já si řekla, že já frajerka přece se psy umím a nějaká kniha mě přece nebude nic učit. Vybavena mlskama a taky elánem jsem šla na to.Dorinka byla mrňous, ale já si říkala že dokud je malinká tak to půjde nejlíp. Povely jsem zkoušela na pamlsek, nic. Pak teda zařvu, třeba potřebuje autoritu. Zastříhala ušima a nic. Chytím ji a vysvětlím jí, co po ní chci. Zkuste chytit štěně. Sousedi za plotem křeče od smíchu, já totálně vyřízená, skoro bez hlasivek a pes na vás ze vzdálenosti 20 m vyplazuje blaženě jazyk. Sedla jsem si na bobek, roztáhla paže a tlumeným hlasem pronesla "Dorinko prosím tě, můžeš sem přijít ke mě?". Pak jsem jen vytřeštila očiska a tupě zírala jak pejsek celý šťastný letí ke mně a předpisově si sedá přede mě. Soused si šel převlíknout smíchy počurané slipy a komentoval to slovy "No já čekal, že budete chtít tužku a papír a podat si kolkovanou žádost". Ono sousedy by jeden pohledal. A jak to máme s poslušností teď? Musím pochválit a teď nevím, jestli sebe nebo Dorku, ale nemáme problémy. Jen na ni nesmím zvýšit hlas. To se madam nepapírová naštve a nehne s ní nic. Když ji požádám, nic není problém.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář